RECENZE: Jiřina Bohdalová exceluje ve Svaté

Scénář Bohdalové k devadesátým narozeninám napsal před třemi lety Marek Epstein. V režii Jiřího Stracha hraje ženu těžce zkoušenou osudem, která o svém životě napsala knihy a přednáší o něm na školách nebo v klubech.

Jako dítě byla totiž spolu se svou matkou po druhé světové válce z Československa odvlečena stalinistickou NKVD na Sibiř do gulagu. Za prožité utrpení a za osvětovou činnost ji čeká vyznamenání od prezidenta.

Jenže její příběh začíná dostávat trhliny, na které přijde při přípravách na rozhovor jedna novinářka. V tu chvíli nastává čas na vypořádání se s pravdou, kterou nezná ani její dcera, s níž má složitý vztah. Pravdu znala jen ona sama, ale jak se ukazuje, zná ji ještě někdo další.

Bohdalová je ve filmu ženou, která dokáže poutavě vyprávět o hrůzách v gulagu. Chce, aby se o zrůdnosti totalitního režimu a o tom, co se v něm odehrávalo, dozvědělo co nejvíc lidí. Je také matkou, která by ráda napravila vztah s dcerou. Jenže jde to vůbec?

Přesvědčivá Bohdalová se snaží, co může. Pouhým pohledem očí dokáže na diváka přenést jakékoli pohnutí mysli. Úžas a úsměv zase vyvolá ve scéně, kdy s řádem od prezidenta ve svém obývacím pokoji za zvuků písně Kalinka zpívá a tančí. Mrazivé dojetí pak přijde při závěrečné, temně klidné scéně s dcerou.

Tu hraje Lenka Vlasáková. Její Hana je učitelka, která překládá matčiny knihy do angličtiny. Je rozpolcená ve svém vztahu k ní i ke své vlastní dceři, jež žije v zahraničí a nemá s ní žádný kontakt. Novinářkou je ve filmu herecky citlivá Pavla Beretová, která se pravdy dopátrá.

Filmový příběh je inspirovaný životem Věry Sosnarové, jíž tvůrci věnovali v titulcích zvláštní poděkování. Napsala knihu Krvavé jahody a o svém životě vyprávěla na besedách. Podle svých slov po druhé světové válce skončila s matkou a sestrou v pracovním táboře na Sibiři.

V nejrůznějších pracovních táborech měla strávit devatenáct let, poté se vrátila do Československa. I v jejím příběhu byly údajně nesrovnalosti, které zveřejnil historik Adam Hradilek. Podle něho nebyla vězeňkyní, ale v „pekle“ pracovala jako civilní dělnice.

Film Svatá, který mají v rukou tři skvělé herečky, je podobným příběhem pravdy a lži. Je o pestrosti života. O odvěkém dilematu, jestli je lež vždy zlá, anebo zda naopak není někdy vlastně užitečná. A pokládá taky nevyřčenou otázku, jestli, když se na lež přijde, je možné, aby se člověku nakonec nevymstila.

Svatá jako televizní film je ale především hereckým koncertem Jiřiny Bohdalové. Herečky, jejíž kariéra trvá už úctyhodných sedmaosmdesát let.